Tuto ráno, když jsem modlila, anděl mě přivedl do katedrální kaple. Stáli jsme u sochy Blahoslavené Marie, Pomocnice křesťanů, když náhle dva mladí muži přinesli další sochu Panny Marie, bílou a světle modrou a šedou barvu.
Dva muži otce zeptali: „Kde chcete, aby jsme tuto sochu postavili?“
Kněz odpověděl drze: „Nikam! Nechceme další sochu. Už máme jednu.“
Když se otočila vlevo, Blahoslavená Matka s Ježíškem náhle zjevil vedle anděla a mne. Nosila purpurovou tuniku a krásný, průhledný závoj zdobený jemnými růžovými růžemi. Všechny jsme stáli tam u sochy Panny Marie Pomocnice křesťanů.
Blahoslavená Matka plakala, když řekla: „Má dcero Valentino, nejsem v tomto kostele chtěna. Přibliž se ke mně a utěš mě. Jsme tak smutní, já i můj Syn Ježíš. Řekni svým dětem, aby modlili za tento kostel — tak málo mi dá cti a hodnoty. Jak se blíží Vánoce, měl by to být nejradostnější čas roku, ale pro mě a mojeho Syna jsme velmi smutní kvůli tomuto kostelu.“
Plakala jsem, když poslouchala Blahoslavenou Matku a cítila její hluboký smutek. Hladila ji, snažila se utěšit. Až jí závoj spadl trochu přes tvář, a já ho mírně posunula zpět. Ježíšek byl velmi rozrušený a smutný.